vítej...

Volný layout - Snape

15. ledna 2011 v 22:15 | Nel-ly

Pokud chcete lay pečlivě si přečtěte tyto pravidla!

1. Nijak neupravuj design bez MÉHO svolení a to ani jeho bonusky.
2. VŠECHNY designy jsou MÉ výroby! Tak je nevydávej za svoje!
3. Nekopíruj designy ani jejich části a nevydávej je za svoje!
4. Nijak nezakrývej a ani nemaž můj zdroj na designu!
5. Do menu si dej mojí klikačku/odkaz!

Pokud máš zájem o tento design, napiš do Návštěvní knihy na mém blogu nebo na můj mail. Dál se dohodneme. Za slušného jednání jsem přístupná k jakýmkoliv změnám v designu z tvé nebo mé strany, samozřejmě po dohodě. Designy jsou určené pro vás... Nechci za ně nic, než jen můj odkaz na stránce.

av01
 

Zkouška

15. ledna 2011 v 22:08 | Nel-ly
Postavy:Sirius Black, Lucius Malfoy, Belatrix Blacková, Narcisa Blacková,
Pár: (to dopíšu, až si to někdo přečte)
Žánr: měl to být humor :D, Slash (vztah dvou mužů), žádné AUTP
Rating: 15+

"Je k sežrání."

"Je to krvezrádce! Pošpinil čest vlastní rodiny, on je -"

"Sexy," vydechla dívka zasněně. "A řekni, že ne! Vždyť i tobě se líbil, vždycky si ho pozorovala, když k nám přijeli na návštěvu."

"To - to - no a? Jenže to ještě patřil k nám, ale teď? Merline! Je to odpad!"

"To ale ještě neznamená, že nemůže být sexy," prohlásila znovu blonďatá dívka a pohledem znovu vyhledala objekt svého zájmu. "Chci ho."

"Cisso, u Zmijozela, vždyť je to tvůj bratranec."

"A kdo není," trhla dívka panovačně hlavou. "Taky se ti líbí, kdybys mohla, tak -"

"Jak to myslíš, kdybych mohla? Já můžu všechno! Dostanu, koho si zamanu."

"Když myslíš," trhla Cissa hlavou. "Vsadíme se?"

"Jistě," sevřela Belatrix její ruku. Tohle vyhraje, vždycky všechno vyhraje a on bude sladká třešnička na dortu.

***

"Ahoj, lásko," zamrkala překrásná, andělu podobná, blonďatá dívka a věnovala chlapci svůj nejsvůdnější úsměv, při kterém několik slabších povah nedokázalo ovládnout svá kolena, a sesunuly se k zemi.

"Ehm, lásko?"

"Tak ráda tě vidím," zašvitořila Narcisa, přistoupila blíž k němu a jemně ho objala kolem pasu, "víš, tolik jsem si s tebou chtěla promluvit."

"Vážně? A o čem," zeptal se nechápavě a pokusil se od ní ustoupit. Marně. Držela ho v tak těsném objetí, že nemohl jinak, než se vůbec nehýbat a snažit se nemyslet na její dokonalé, plně žensky vyvinuté, božské tělo, jenž se o něj otíralo a nevynechalo ani nejintimnější partie. Přestože byla více než o dva roky mladší než on, už dávno z ní byla hotová žena.

"Nemohli bychom jít někam do soukromí?" zeptala se dívka s dalším zářivým úsměvem, při kterém se mu rozbušilo srdce, "je to velice důvěrné," přitiskla se k němu ještě blíž a díky své výšce boky zatlačila přímo… Zhluboka se nadechl. Tohle bylo zlé, moc zlé. Kdyby to nebyl on, tak by nejspíš nedokázal odolat, ale takhle… Co zmohla sice překrásná, svůdná, zmijozelská princezna, když před ní stál někdo tak zkušený, jako on.

"Promiň, sestřenko," řekl s mírnou ironií v hlase, "ale už mám na práci něco jiného. Určitě to zvládneš i beze mě," opatrně ji chytil za ramena a odstrčil od sebe, takže konečně získal zpět většinu svého osobního prostoru.

***

"Co se to -"

"Buď zticha," zavrčela na něj, chytla ho za košili a odtáhla do výklenku za jedno ze starých, rozvrzaných brnění.

"Belatrix! Co to sakra -" nedořekl, když mu položila ruku přes ústa a ještě víc se k němu přitiskla.

"Klid, uklidni se," zašeptala podmanivým hlasem, z kterého mu naběhla husí kůže, "chci si s tebou jen promluvit, nic víc. Neboj se," poslední větu doplnila výmluvným úsměvem a přitiskla se k němu ještě víc, takže si najednou až příliš dobře uvědomoval křivky jejího těla a vyvinutá ňadra přitisknutá k... Ne! Hlavně se nesmí podívat dolů, nebo…

"Co po mě chceš?"

"Ale no tak, bratránku, proč si tak nepříjemný," objala ho kolem pasu a silněji ho stiskla. Zatnul zuby. "Jen si přátelsky popovídáme a možná…," jako noc černé noci se setkaly se světle šedými a chlapec hlasitě polkl.

Kdyby… Kdyby nebyl tím, čím byl. Kdyby neměl svoje zkušenosti. Kdyby… Ó bože, podíval se. Podíval se dolů - do jejích očí, které ho děsily, na její ústa, která neprosila, ale nakazovala a sváděla zároveň, na její hrdě vztyčenou bradu, jejíž posazení mu slibovalo nevšední zážitky, na její… Ne, tam se nesmí dívat, prostě nesmí. Jestli cítil jen jemné nutkání, když se k němu tiskla Narcisa, tak teď se mu zdálo, jakoby se jeho kalhoty, dokonce snad i školní hábit, scvrkly hned o několik čísel.

Byla děsivá, šílená, bláznivá - sexy, svůdná, ohnivá, vášnivá.

"Už musím jít," vysoukal ze sebe trhaně a pokusil se ji od sebe odstrčit. Chytla se ho ještě pevněji. Až bolestivě mu zaťala nehty do rukou a její úsměv se stal ještě ďábelštějším, než předtím. Viděla, cítila, jak moc je z ní nervózní.

"Kam bys chodil? Přeci nemáš strach," zasmála se po tichu a dlaní pravé ruky přejela od okraje jeho kravatou sepnuté košile přes rozepnutý černý hábit až k zipu kalhot. "Vždycky mi tak vehementně dokazuješ, že se mě nebojíš, že se mnou budeš bojovat, že jsi můj rovnocenný soupeř…"

"To jistě jsem, má drahá," nabral nakonec zpátky svůj dech a vzepjal se do své plné výše, "a právě proto, ať se tu snažíš o cokoliv, se ti to nepovede. Měl jsem jich tolik, že mě tvoje snaha nevyvede z míry," věnoval jí jeden ze svých nejarogantnějších úsměvů a vší silou ji od sebe odstrčil, byla tak překvapená, že se ani nebránila. "Měj se, sestřenko."

Tohle bylo těsné, hodně těsné. Jestli Narcisa byla zmijozelskou princeznou tak její o rok starší sestra byla nekorunovanou královnou. Možná neoplývala takovou krásou, jako andělsky čistá, tedy alespoň na první pohled, Cissa, ale uměla svoje přednosti lépe prodat - když si usmyslela, že chce někoho dostat. Dostala ho. Jenže s ním se jí to nepovede, ať už se o to snaží z jakéhokoli důvodu.

Možná, že svůdná černovlasá ďáblice patří k elitě, ale to on taky a už jich měl tolik, že se dokáže vypořádat s každou. On si vybírá, není vybírán.

***

"Musely se zbláznit," ozvalo se mu tiše za zády. Ostražitě se otočil a pohlédl do podobných šedých očí, jako měl on sám, až na to že tyhle byly světlejší, mrazivější, chladnější, než kterékoliv jiné v Bradavicích.

"Co chceš?" prskl opovržlivě a raději v kapse nahmatal hůlku.

"Ale nic," protáhl líně mladík a udělal pár kroků směrem k němu, "jen jsem tak přemýšlel, proč se ty holky vlastně tolik snaží."

"Snaží?" nechápal, o čem mluví, tedy tušil to, ale toho se ani nechtěl domýšlet, co by s tím měl zrovna on společného?

"Jistě," věnoval mu mladík povýšený úsměv a přistoupil ještě blíž k němu, takže teď už spíš šeptal a propaloval ho mrazivým pohledem, "muselo jim dojít, že s tebou to nebude tak lehké, si skoro tak dobrý, jako já, skoro. Ale stále ti chybí zkušenosti."

"Zkušenosti? Těch mám až -"

"Pššt," přerušil ho tím, že mu položil chladný prst na rty, "nemáš, ale myslím, že s tím bych ti mohl pomoci. Ony tě už nic víc nenaučí, ale já…," nechtěl větu nedokončenou, když ho chytil kolem ramen a přitáhl blíž k sobě.

Mladík se zelenostříbrnou kravatou a zlatým odznakem na prsou byl skoro o hlavu vyšší než on a tak se musel pořádně zaklonit, aby mu mohl dál zírat přímo do očí. Netušil, co se to tu děje, ale najednou si začal uvědomovat, že cítí zvláštní pocity - něco mezi mrazením v páteři a vibrujícím teplem v místech, na která v téhle situaci nechtěl ani pomyslet.

"Výborně," věnoval mu vysoký Zmijozel skoro až láskyplný pohled, "jen se uvolni a nech všechno na mě," chytil ho pevněji kolem ramen a nasměroval do zavřených dveří jedné z opuštěných učeben.

"Ale -" pokusil se protestovat, když se najednou ocitl v prázdné místnosti, za kouzlem zamčenými dveřmi a právě s ním. Nedostal šanci. Přerušil ho chladný dotyk mladíkových rtů na jeho ústech. Vyděšeně vytřeštil oči a pokusil se uhnout. To ne, ne, ne!

Možná, že měl hodně volné mravy. Možná určitě, už podle počtu jeho partnerek při svých postelových aktivitách, při nichž se čas od času nechal unášet veškerou svou fantazií a tím si vysloužil i svoji pověst, ale tohle?

Za těch pár let, co se stal v tomhle směru aktivní, toho určitě vyzkoušel víc, než kdokoli jiný v jeho věku (možná až na něj). Od jak živa rád experimentoval, někdy svou partnerku ovládal on, někdy se od ní nechal dokonce ovládat sám (to jen v případech vybraných dívek) - polohy, místa, to všechno v jeho případě neznalo hranic, ale aby se odhodlal k něčemu takovému, k čemu se teď očividně schylovalo? No, ne že by na to už nepomyslel, to snad každý, ale vždy jen - teoreticky, nikdy to neměl v plánu vyzkoušet v praxi a už vůbec ne s ním!

"Nebraň se. Vím, že se ti to bude líbit," zašeptal vysoký mladík, když ho ještě víc přitlačil ke kamenné zdi a pokusil se ho znovu políbit.

Cukl hlavou, pokusil se mu uhnout, ale přece jen byl o tolik menší, slabší a mladší, i když v jejich běžných soubojích to nikdy nehrálo roli - jenže to proti sobě stáli na bojovém poli, s hůlkami v rukou, jako nepřátelé a ne jako… Bože!

Trhaně se nadechl, když se zmijozelskému primusovi konečně podařilo dostat se mu jazykem do úst a teď začal… Byl skvělý, úžasný. Líbal lépe než všechny dívky, které kdy poznal. Postupně, aniž by si to sám uvědomil, mu začal polibky oplácet a nechal si rozepnout všechny knoflíčky bělostné, školní košile.

Zrychleně dýchal a srdce mu bušilo tak, že se bál, že mu vyskočí z hrudi, když se mladík sklonil a jeho hrudi a začal ji pomocí svých úst, jazyka i zubů prozkoumávat.

Ve chvíli, kdy Zmijozel nasál jednu z jeho bradavek do úst a jemně ji skousl, padly všechny hranice jeho racionality a on zapletl své prsty do mladíkových dlouhých vlasů a podvědomě mu pomáhal sklonit se níž a rozepnout knoflíky jeho školních kalhot.

"Luciusi," vydechl neslyšitelně, když před ním mladík klesl na kolena a vzal ho do úst. Bylo to tak jiné, vzrušující, zkušené, něžné a tvrdé zároveň. Lucius přesně věděl, co má dělat. Ne, jako nezkušené náctileté dívky, které se střídaly v jeho posteli jako na běžícím pásu. Jazykem přejížděl po jeho špičce, čas od času jemně skoul nebo jazykem zatlačil na malý otvor na samém konci, kde se v tu samou chvíli objevila první z mnoha dalších bělavých kapek.

"Ach bože," zasténal tentokrát hlasitěji, když konečně začal systematicky přejíždět po jeho délce. Postupně se dostal až ke kořenu a zkušeným jazykem prozkoumával všechna jeho zákoutí. Někdy ho dlouhou dobu vůbec nepustil a jindy ho opustil úplně, aby ho potrápil náhlým chladem a pocitem samoty v temnotě, která ho zahalovala. V takových chvílích, začal sám od sebe přirážet a zároveň si tlačil jeho hlavu zpátky k sobě.

Už, už se blížil ke svému vyvrcholení přímo do Malfoyových úst, když se Lucius najednou postavil a on tak ztratil svoji oporu a málem se podél zdi sesunul k zemi.

"Věděl jsem, že se ti to bude líbit," zašeptal mladík a s potěšeným úsměvem si prohlížel bezvládného chlapce. "Tohle si ještě nikdy nezažil, že ne?"

Odevzdaně zakroutil hlavou a ze všech sil se snažil udržet na nohou. Ne, něco takového doopravdy nikdy nezažil. Teď už nedokázal myslet na to, že je to špatné, že on na něco takového není, že by se měl vrátit zpět do své koleje, ke svým přátelům a ke svým dívkám. Jediné, co mu kolovalo hlavou, byla otázka, jestli bude dál pokračovat? Jestli to Lucius dokončí, jestli…

"Ale myslím, že je správné, aby můj nástupce…" to slovo řekl s takovou ironií, jaká jen byla možná. Jistěže chtěl nástupce, ale měl to být někdo, kdo zachová jeho tradici a především kolej. On byl přeci králem Zmijozelu a tenhle… kluk. Krvezrádce, mudlomil a přesto… Něco v něm bylo a to si Lucius uvědomoval už delší dobu. O tomhle uvažoval, ale nenašel v sobě odhodlání a pak přišla ta sázka sester Blackových a jejich beznadějná snaha. Měl potenciál, to se mu nemohlo upřít, jenže díky té Nebelvírské upjatosti nikdy nedostal šanci pořádně rozvinout svoje choutky, zatímco Lucius měl celé ty roky k dispozici zvrhlou Zmijozelskou kolej, jejíž členové by pro trochu jeho pozornosti udělali doslova cokoliv a popravdě - nebyli v tom ani zdaleka sami. Všichni, celé Bradavice, toužily po jeho pozornosti. Pozornosti, kterou se teď rozhodl věnovat nadějnému chlapci, jenž se mu třásl u nohou. "Nesmíš mi přeci udělat ostudu, takže vstávej, ještě jsme neskončili."

***

"Tak?"

"Je příliš upjatý," pokývala vážně Narcisa hlavou a pečlivě se vyhnula černému pohledu své starší sestry. "Nakonec se dokázal ovládnout, ale kdybych měl víc času… V Bradavicích jsou i jiní, lepší."

"Nepovedlo se ti to," prohlásila Belatrix s vítězným úsměvem ve tváři. "Vlastně mě to ani nepřekvapuje, Ciss. Není to tvoje liga, jsi moc mírná a málo prohnaná."

"Takže chceš říct, že ty si…," nedokončila věku a upřeně se na ni podívala. To přeci není možné, Bella ji nemohla porazit dokonce i v tomhle. Vyhrávala vždy a ve všem, přestože nebyla tak krásná, měla tvrdé, věčně rozcuchané černé vlasy, nezajímala se o jiný make-up než černou tužku a tmavou rtěnku a nosila stále jen fádní černou barvu - vždy dostala, koho chtěla, pokud nepřišla na řadu Narcisa. Krásná a křehká jako křišťálová socha, dokonalá čistokrevná partnerka ve všech směrech.

"Někdo jako on mi nestojí za snahu," prohlásila Belatrix s arogantním úšklebkem, ale její sestře neunikl potlačovaný vztek v jejích očích. Bella nikdy nepatřila mezi klidné, vyrovnané povahy.

"Já to věděla," rozesmála se mladší dívka a elegantně pohodila blonďatými vlasy.

"Kdybych chtěla," odporovala jí okamžitě Belatrix, "tak ho dostanu, jenže to by trvalo zbytečně moc dlouho a na to nemám čas. Mám na práci lepší věci, než se pokoušet svádět vlastního krvezrádcovského bratrance. A ještě k tomu jsme ze Zmijozelu a on je tak… Nebelvírský, s kletbou Imperius by to bylo snadnější."

"Pět minut," ozvalo se dívkám za zády a obě překvapeně pohlédly do šedých očí Luciuse Malfoye.

"Cože?" prskla Belatrix. Chtěla už být pryč, zapomenout na tu potupu, kterou jí způsobil. Najde si někoho jiného. Třeba nějakého mazlíčka z Mrzimoru, který ji poslechne na slovo, nebo možná i ze Zmijozelu, ti bývají vynalézavější.

"Trvalo mi to asi pět minut," prohlásil znovu Lucius se svým tradičním, líným protahováním slov. "Chudák, nejspíš je zalezlý někde v koutě v Nebevírské věži a líže si rány, dal jsem mu zabrat."

"To - to - to nemyslíš vážně, že ne?" vyhrkla Narcisa a zírala na něj s doširoka rozevřenýma očima.

"Ale jistěže, lásko," přistoupil k ní a věnoval jí krátký polibek.

Narcisa zalapala po dechu. Věděla, že Lucius měl před ní i po ní hodně dívek a že rád experimentoval, ostatně spolu toho už zkusili tolik, že…

Dokud byli ještě ve škole, nesvazovali se pravidly. Lucius byl její první, to ano, měl na to právo a ona to tak i chtěla. Během několika měsíců ji zaučil ve všem, co bylo potřeba a od té doby se o ni zajímal jen jednou za čas. Mohla si dělat, co chtěla, stejně jako on. Nikdy nepatřila mezi naivky, které si myslí, že na ně jejich vyvolený počká potom, co dostuduje a vypraví se do reálného života, ale za to si byla jistá, že ve chvíli, kdy se vezmou (a to se jednou stane), bude Lucius jen a jen její.

Milovala ho a věděla, že i on miluje ji - svým vlastním způsobem. Všechny ty ostatní dívky byly jen hračky. Předměty pro ukojení jeho chtíče, jemuž by mladičká dívka jako ona nejspíš nestačila, ale že i… A ještě k tomu to před ní takhle přiznal.

"Chceš mi říct, že se ti ho podařilo sbalit a nám ne?" vzpamatovala se Belatrix jako první a zamračila se podezřívavě na Luciuse. I ona věděla jaký je. Měla s ním své vlastní, převážně dost bolestivé, ale o to víc vzrušující, zkušenosti. Věděla toho mnohem víc, než její křehká sestřička, přesto ji to překvapilo.

Povedlo se mu ho sbalit dřív než jí. Sbalit chlapce, který přitahoval skoro stejně tolik dívek, jako Lucius sám.

"Rozšířil jsem mu trochu zkušeností, s tím svým puritánstvím by to daleko nedotáhl, ale takhle…," zamyslel se Lucius. "Takhle mě jednou možná i dožene," a přesto nikdy nepředežene, protože já měl jeho, ne on mě, dořekl v duchu a spokojeně se usmál.

Belatrix se zamračila. Lucius byl král, to ano. Ale tohle měl být její triumf.

Za tohle se ti pomstím, Siriusi Blacku.

~The End~

Kam dál

Reklama